Každý z nás se chce obklopovat krásnými věcmi. To vidíme koneckonců i v našich domovech, které si zařizujeme tak, aby se nám v nich co nejvíce líbilo. Problém je ovšem v tom, že co jeden člověk považuje za krásné, se jinému líbit vůbec nemusí. Každý z nás má totiž jiný vkus a jiné vnímání krásy.
To se může zdát zvláštní. Nebylo by z evolučního hlediska lepší, kdyby zde bylo nějaké objektivní měřítko, nebo kdybychom všichni považovali za krásné stejnou věc? Jistě, najdou se takové, které jsou považovány za krásné takřka univerzálně, avšak těch je málo a ani o nich to neplatí stoprocentně.
Odlišný pohled na krásu může, a také často je, důvodem svárů, a to nejen mezi partnery. Pokud například jeden z nich chce postavit do obýváku dekoraci, která se mu velmi líbí, může proti tomu druhý partner či partnerka protestovat, neboť ji považuje za ošklivou. I proto by se zdálo vhodné, aby se jednalo o něco, co je objektivně měřitelné.
Bohužel, tak tomu není, a je pravdou, že to v dávné minulosti byla evoluční výhoda. Pokud se totiž každému z nás líbí něco jiného, pak je také každý z nás ochoten něco jiného zkusit. Jistě, některé věci nevyjdou, jiné však ano a ty přinesou užitek celé tlupě.
Samozřejmě, po nastolení prvních civilizací se do hry vložila také móda, která začala diktovat, co je považováno za krásné a co nikoliv. A asi není třeba říkat, že i vkus se v průběhu času měnil. Zatímco například v době baroka byla za krásnou považována žena kyprých tvarů, zvláště v bocích (neboť se věřilo, že široké boky usnadní porod), dnes je tomu přesně naopak.
I proto bychom se ani my neměli nechávat svazovat konvencemi. To, že například o nějakém obrazu kritici prohlásí, že se jim líbí, neznamená, že se musí líbit i nám. A na to je potřeba vždy pamatovat. Koneckonců, každý z nás je jedinečný, a tuto jedinečnost bychom měli ochraňovat.
