Když se děti seznamují ve školních dílnách s praktickou výukou řemeslných prací, zabývají se elektrotechnikou, základními truhlářskými úkony, ale i prací s kovy. Součástí tohoto procesu je základní opracování kovových materiálů ručními nástroji a v některých případech i nástroji strojními. Do této kategorie velmi dobře zapadá i vrták. Vrtání kovů není náročné, vrtačka může být stojanová i ruční – elektrická i mechanická, a práce s vrtákem je skutečně jednoduchá. Nepotřebujete znát žádné zvláštní strojírenské postupy, pouze si přesně označíte důlčíkem odvrtávané místo a provedete úkon i jednou rukou.
Po vyvrtání obrobku však nastává důležité uvědomění, že jde o válcový otvor, poměrně nepřesný co se týče finálního rozměru, kruhovitosti i jakosti povrchu, od vrtáku zkrátka nelze očekávat žádné zázraky, protože jeho činnou částí jsou pouze dva břity posazené proti sobě. Tím se vrták značně rozkmitá a vedení nástroje otvorem není pro obrábění přesných otvorů vůbec ideální.
Vyhrubování
Strojírenská praxe však nevystačí s pouhými vrtáky, s nimi totiž nemáme k dispozici nástroje pro obrábění výrobků, které do sebe zapadají v rámci různých mechanismů. Jestliže tedy chcete například zajistit, aby válcová hřídel přesně zapadla do otvoru a zde se trvale otáčela s minimálním třením a vůlí, což je třeba případ valivých ložisek, převodovek a klikových hřídelí v motorech, musíte dbát o mnohem dokonalejší způsob obrábění.
A k tomu slouží výhrubníky I-nastroje a výstružníky. Tyto nástroje mají již více břitů rozmístěných po obvodu nástroje, a s nimi se docílí obrobení součástky do požadovaného velmi přesného válcového tvaru a rozměru. Tyto nástroje nejsou sice na veřejnosti mimo strojírenské obory příliš rozšířené a známé, nicméně patří k základnímu vybavení většiny strojírenských výrobních provozů, dílen či údržby.
